Slovo ambivalentní znamená dvojakost. Daná věc má současně dvě platné hodnoty, můžeme říct i pravdy. Právě ambivalentní vztah mám k dřevinám. Není to žádné odi et amo (nenávidím a miluji), protože stromy mám za každých okolností rád; rozhodně ne nenávidím, ale taky zaslepeně nemiluji. Problém je, když strom roste na nevhodném místě nebo je ve špatné kondici.
Nemalé kácení stromů a vyřezávání křovin provádíme už mnoho let v chráněných územích. Dřevinná vegetace je dlouhodobý problém v mnoha chráněných biotopech. Vážnost situace potvrzuje Červený seznam ohrožených biotopů, kde na prvním místě příčin ohrožení biotopů figuruje sukcese. Zarůstají stepi, vřesoviště, alpínské trávníky, louky, mokřady, ale i lesy, které by měly být trvale prosvětlené. Všude tady je nezbytné dřeviny přinejmenším redukovat a „krotit“, aby neexpandovaly na úkor ochranářsky cenných ploch.
Příkladem je Kamenný vrch, kde se od 60. let dokonce dřeviny do stepních trávníků vysazovaly. Borové lesíky postupně houstly, pod jejich korunami rostla generace křovin, které se šířily. Prostor stepí s konikleci se čím dál víc zmenšoval pod náporem dřevin. Proto v rezervaci dlouhodobě provádíme výřezy. Sázka na obnovu suchých trávníků zatím vždy vyšla. Stačilo málo – odstranit pár kotlíků – a koniklece se začaly šířit. Ve střední části ještě před 15 lety rostly koniklece maximálně do poloviny svahu. Dneska nejdeme koniklece od plotu až k lesu.
S úvahou a zkušeností
Výřezy dřevin bývají často trnem v oku lidí, kteří problematice nerozumí nebo ji nepochopili. Bohužel kvůli takovým omylům osočováni a jsme nazýváni tím nejhorším. Pro samou zaslepenost už ale nespokojenci nevidí, že nekácíme všechno. Vždy ponecháváme drobné skupinky keřů a solitéry stromů, které navíc zapěstujeme. Spíš než step je po našich obnovních zásazích vidět lesostep. Mnohdy si myslíme, že jsme až moc přísní, ale věřte, že zarytí ochranáři jsou zcela nekompromisní.
Trendem v poslední době je vybírat přesně ty jedince, kteří mají budoucnost. Příklad opět z Kameňáku. Po letošních výřezech ve spodní části rezervace jsme objevili skutečně krásnou hrušeň, kterou obklopily nemilosrdné trnky a svídy. Byli bychom bláhoví, kdybychom takovou bytost pokáceli. Pryč ale musela část křovin.
Vybrat, co všechno pokácet a co ponechat, je otázka znalosti biotopů, předešlé historie místa, přítomnosti cílových druhů a zároveň zkušeností. Je potřeba vědět, jak postupovat, jak výřezy namodelovat a také, jak by to mohlo vypadat stejně jako na podobných územích, která nezarostla a dodnes si drží punc původnosti. Většina oponentů nemá znalosti ani zkušenosti. Je to stejné, jako bych mluvil do řemesla kardiochirurgovi či jadernému inženýrovi. Nemám o těch oborech ani páru, ale nedovolil bych si těmto odborníků do čehokoliv mluvit.
Kdy dále kácet
Dalšími případy, kdy dřeviny kácet, jsou invazní druhy a stromy havarijní. U invazních druhů, nejčastěji pajasanů, by se měl řešit problém s jejich trvalou neudržitelností takřka kdekoliv. Pajasan je křehký, dobře se šíří a ničí majetky. Dnes už víme, že pajasany je potřeba likvidovat za všech okolností. Naopak u invazního akátu můžeme využít diferencovaný přístup. V chráněných územích vhodný není, ale dva statné akáty u kapličky kácet za každou cenu nemusím. I tady je potřeba vědět, co kácíme a jaký je k tomu důvod.
Jasným argumentem je havarijní stav stromu. Mezi takové patři jedinci s naštípnutým kmenem, s tlakovou vidlicí (defektní větvení, kdy hrozí pád větve), s proschlými větvemi, stromy různě nemocné, nebo dřeviny, které rostou v blízkosti budov, brání výhledu, vjezdu a podobně. Zda takový strom ponechat nebo skácet musí říct arborista, který má opět znalosti, zkušenost a dokáže vyhodnotit danou situaci. Velmi ožehavé je kácení ve městech, kde stromů není nikdy dost. Při posuzování stromů se používá přístrojová technika a využívají sondy tak, aby se dvakrát měřilo a jen jednou řezalo. Vyčítáme-li arboristům, že posudek je příliš tvrdý a navrhuje kompletní vykácení celých alejí vzrostlých stromů, je to jen špatná vizitka a daný arborista není zkušený nebo nemá znalosti. Platí, že pokud se kácet nemusí, tak se nekácí.
Chybnosti a pochybnosti stromů
Jak už jsem napsal, stromy ve městech znatelně chybí. Problém je i v celé řadě míst ve volné krajině. Při cestách (vlakem, po dálnici, silnici i letecky) si můžeme všimnout celých oblastí naší krajiny, které jsou stromů pusté. Nenajdeme tu žádnou zarostlou mez, chybí drobné lesíky, pokud se zachovala polní cesta, tak stromořadí neexistuje. Pomyslná hruška v poli je dávno pryč. Jakýkoliv strom, u kterého lze vyloučit ohrožení okolí, je potřeba zachovat. Stromy by měly mít přednost před vším.
Pokud je stromů nedostatek, můžeme krajinu nebo město začít ozeleňovat (nemluvím o zalesnění, protože to nepotřebujeme, lesů máme dostatek). Důležité je místo, kde stromy nebudou vadit. Odpovědí na otázku Proč je v krajině nebo ve městě málo stromů? není, že nemá kdo sázet. Ba naopak, na sázení se stojí celé pořadníky a iniciativy se často předhání, kdo z výsadeb stromů vytěží nejvyšší jackpot.
Problém je, že není kam sázet. Provést výsadbu na orné půdě dle všech regulí je legislativní oříšek a zkouška trpělivosti. Stromy kolem polních cest i silnic jsou zapeklité, neboť se musí udržovat zákonné odstupy od sousedních pozemků. Ve volné krajině i ve městě je problém se sítěmi. I mimo zástavbu bývá řada problémů – ať už s ochranným pásmem velmi vysokých napětí nebo třeba s ropovodem. Ve městě je to voda, elektrika, plyn, pivovody, optické kabely, odposlechy. Síla zvyku je v tom, že všechny sítě jsou rozeseté všude možně, jen ne u sebe. Města jsou zašpérovaná. Jediným řešením, jak udržet zeleň, je nekácet ve městě stávající dřeviny a vážit si jich víc než kabelů.
Není ani žádnou výhrou, když se víc sází, než ponechává. Nejdřív je potřeba stabilizovat to, co máme, co hůře ztrácíme a až pak se zaměřit na nové výsadby. Platí – lepší vrabec v hrsti (starý dub) nežli holub na střeše (výsadba tuctu javorů). Je nespornou výhodou, že tu máme vzrostlé stromy, mladé stromy musíme vypiplat. To je v době klimatické změny sázka na neznámou.
Brno bude vedro
Letos v létě vytvořila Veronika Rut Fullerová platformu „Brno bude vedro“. Snahou iniciativy je chránit zeleň v co nejvyšší míře a řešit nesmyslné kácení. Veronika mě oslovila a spolupomáhám tvořit platformu po odborné stránce. „Brno bude vedro“ řešilo už několik kauz. Velkou je kácení lip na Náměstí Republiky. Jen kvůli rekonstrukci náměstí měla padnout alej, kde i v největších vedrech je krásný chládek. Počáteční úvahy o špatném zdravotním stavu všech stromů se ukázaly jako liché. Po revizi jsou ke kácení určeny asi jen tři stromy.
Stromy vnímám opravdu relativně. Protože jsem s nimi v kontaktu dnes a denně určitě tři desítky let, vím o nich mnohé. Díky ochranářské praxi jsem poznal i rozměr ochrany bezlesí, sekundárních trávníků, mokřadů. Ne vždy jsou tady stromy žádoucí. Zároveň pociťuju nedostatek stromů ve městě nebo volné krajině. Rozeznávat, co je true or false je otázkou citu a hlavně zkušenosti. A nejsem v tom sám, mnoho kolegů tento problém vnímá stejně. Jen je potřeba nevěřit militantním zastáncům bezlesí, ani poblázněným sazečům pěstujícím si pseudokult Elzéarda Bouffiera*. Stačí naopak málo – věřit odborníkům, kteří o tom něco ví.
Vilém Jurek, vedoucí úseku Péče o Přírodu Rezekvítku
* hlavní postava knihy Muž, který sázel stromy
Fotogalerie:
