English Deutsch Facebook

KomuNika

MÍ POSLOVÉ JARA

Pocházím ze slováckých Šumic, které jsou kromě šumických telat pověstné svými dříny. Ještě v šedesátých letech bychom našli v okolí Šumic stoleté dříny, do kterých se schovávali pasáčci krav a koz. Dnes už pastviny s dříny zvané pasinky v Šumicích nenajdeme. Jen v okrajích lesů a křovin se občas nejde pár jedinců.
 
Dříny jsem vnímal odmala. Dodnes pamatuju zšedlé stráně, z kterých zářily žluté květy dřínu. Ve škole nás učili o kočičkách, květech vrby jívy, které nesmíme trhat, protože by včelky neměly první pyl, a které jsou pravým symbolem jara a Velikonoc. Já jsem to ale bojkotoval. Dřín byl a je pro mě tím největším prvním poslem jara a včely na něj létají také. Dodnes mám osobní pořekadlo, že dokud nekvete dřín, nosím ještě zimní bundu a nejezdím na kole.
 
 
Když jsem v roce 2009 vstoupil na Rezekvítek, setkal jsem se už někdy v listopadu s tím, že budou koniklece, že musíme naplánovat exkurzi, že je nutné to na Kameňáku vyřezat, protože koniklece. Nerozuměl jsem té koniklecové skoro bigotnosti. Teprve v březnu 2010 jsem prohlédl. První koniklec velkokvětý jakožto zaměstnanec Rezekvítku jsem kupodivu neviděl na Kamenném vrchu, ale na Kavkách pod Hády. Kameňák byl ale jistota; pamatuju si, že když jsem viděl ty proslulé modrofialové koberce, zatleskal jsem. Postupem let jsem začal chápat a žít s koniklecem velkokvětým já sám. Pokud bych si chtěl udělat tetování, koniklec bude jistota :). Hlavně je pro mě koniklec zárukou teplých dnů a nocí, prvního piva na zahrádce a čtení si knih na balkóně do soumraku. I tady mám vlastní pořekadlo. Pokud nekvete koniklec, nesázím dřeviny, neořezám ovocné stromy, naopak už nekácím stromy.
 
Mám však i další poslíčky jara, které tak nějak vnímám a kteří mi rozepínají zimní bundu, foukají kola bicyklu a dávají dobrou noc motorovým pilám. Kdysi jsem si kromě dřínu tam u nás obdivoval v nivě potoka Ovčírka dymnivku dutou. Až v Brně jsem zjistil, že je to živná rostlina pro velevzácného jasoně dymnivkového, který se vyskytuje na územích, o které mám tu čest se starat – o Velký Hornek, Lysou horu a zadní světliny Hádecké planinky.
 
Jižněji od Brna, na Pálavě jsem si přesně před deseti lety uvědomil krásu hlaváčku jarního. Pro mě je to jedna z nejmytičtějších rostlin vůbec; kam se proti němu hrabe ten chlupatec z Kameňáku. Odborný název hlaváčku je Adonis – samozřejmě s odkazem bájného Adónise, který svou krásu dává na obdiv jen v hezké a slunné části roku a v nevlídné části roku – v zimě bdí v podsvětí. Plinius starší napsal, že hlaváček vyrost z krve sličného Adónise, kterého ze msty a zášti zabil divoký kanec. Hlaváček je pro mě jarní záležitost, úkol i vzpomínka zároveň. Pakliže vykvete, je to jistota, že už bude od dlouhé zimy opravdu pokoj. Nejlepší fotografie, kterou jsem kdy vyfotil, byla fotka květu s mikroskopickými detaily. Kdysi kvetl hlaváček i na Velkém Horneku. V loňském roce jsme mu trošku pomohli a plochu kolem něj vysekli a odkřovili. Letošní jaro se rozhodně ponese v duchu velkého očekávání.
 

Jaro vnímám i přes živočišstvo. Kdysi dávno jsem napsal úvahu o jarním „tikstikstikstiksk“ čili o kosu černém. Odjakživa obdivuji polnoskřivánčí „príít“ kdesi v oblacích. Miluji ladění radia „kívitkívit“ čejky chocholaté. Osudovým ptákem se pro mě stal pan rorýs se svým charakteristickým „sríí“. Už šest let mi oznamují naši dva harčtí kanáři Bobo a Ori svými neuvěřitelnými nápěvky, že se blíží jaro, že se otepluje a že budeme plnými doušky vnímat slunce.
 
Posledním mým "kurýrem" jara jsou žáby, ke kterým jsem přišel jako slepý k houslím. Od roku 2019 Rezekvítek staví zábrany kolem Žebětínského rybníka a zrovna tyto práce vychází na úplný start jara. Žabka se dokonce probouzí dřív než koniklece nebo dříny. Žábám jsem podlehl z důvodu té neuvěřitelné urputnosti jít si za svým, což mi ostatně není cizí. Ono tomu nejde odolat – postavíte zábrany, chvíli čekáte a po pár dnech si všimnete, že zpoza bariéry na vás kouká ropušák nebo skokánek a na uvítanou spustí své typické „kvak kvak“.
 
Kdysi jsem jaro neměl příliš rád. Ale když jsem začal vnímat jarní přírodu a dění kolem ní víc a víc, změnil jsem názor. Mohu říct, že jaro je mým nejoblíbenějším ročním obdobím společně s létem, podzimem i zimou. Vše má své kouzlo a být skutečně upřímný, byla by to Sophiina volba. Každopádně je pro mě jaro výjimečné a známka toho, že tu ještě jsme.