Před pár dny jsem na Facebooku okomentoval příspěvek cestovateli a dokumentaristovi Petru Horkému. Při běhání se poškrábal od šlahounů a trnů. Petrovi jsem napsal, ať si z toho nic nedělá, že jsem co chvíli podraný, poškrabaný, pobodaný, pořezaný i postřílený. Posledního přívlastku si všimla kolegyně z Pražské pastviny a ptala se: kdo po tobě střílí?
Odpověď zněla – semínka svízele přítuly a kamejky modronachové. Potkáváme se s nimi v řadě porostů, které sečeme. Jakmile do takové vegetace naběhneme s křoviňáky, semena se odráží od nože a dostáváme spršku.
Svízel jsou klasické přítulné kuličky, které se krom všeho možného lepí na oblečení, tkaničky a zvířatům do srsti. Lidově se semínkům říká čumbrk, kotačka, připíňák, kudlibabka nebo lepík (názvy se používají i u bodláků, respektive u suchých plodenství lopuchu, které se mylně nazývají bodláky). Já jsem kuličkám svízele začal říkat jednoduše broky.
Co možná neznáte, je kamejka modronachová. Není to úplně běžný druh. Typický je pro lesní okraje, polostinné bylinné lemy, teplomilné doubravy a křoviny. A vůbec už asi neznáte semínka. Právě podle nich se rostlina jmenuje. Původní název byl kamenka nebo kamýk. Semínko je tvrdka a je opravdu tvrdé jako šutr. Jakmile najedeme do porostu, kde kamejky rostou, dostaneme dávku několika zásobníků.
Při sečení naší oblíbené lokality Tribuna jsem byl pozorný víc než obvykle. Trošku mě navnadil kolega Jirka, který sekal část, kde bylo hodně svízele. Důkazem je fotka jeho trička. Já jsem sekal druhově bohatší porost, kde ten milý přítula nebyl, ale mohl jsem sledovat jiné druhy čeledi brokovnicovité.
Solidně jsem dostal od semínek hvozdíku kartouzku – té milé kytičky, které se říkává slzičky Panny Marie. To jsou takové černé kuličky. Podobné broky mají tolice – dětelová i vojtěška. Unikátem jsou želvičky čili semínka vičence ligrusu, které rotují jak UFO. Poměrně hezky střílí řepík lékařský a jeho semínka se podobají diabolce. Semena krvavce lékařského jsou trvalá jistota zásahu přesně tam, kam to netoužím dostat.
Zásah semínky bolí. Jaká je to rychlost, zdali hodinová, nadzvuková či světelná, nevím. Vím pouze, že na rukou míváme malé modřinky, které z nás dělají vysloužilé narkomany. Zásah do černého není kupodivu do očí, ale do nehtů nebo zubů (zejména, když si při sečení zpíváte). Ačkoliv máme na přilbách štít (o výhodách přilby jsem psal před rokem), mnohá semínka si umí najít cestu do tváře, nosu, pusy a často si padneme do oka. Proto pod štít používáme ještě brýle.
Být sekáčem je tak trošku řehole, co si budeme namlouvat. Mimo to, že to všechno střílí, máme na hrbu přes devět kilo, děláme ve vedru, čucháme občas zplodiny z výfuku, rozčilujeme se s pařezy nebo sáčky s voňavými obsahy trávícího ústrojí pejsků. Leckdo by se na to nejradši ... Nechci tu mluvit za ostatní, ani za současné kolegy, s kterými to všechno tak nějak sečeme. Pro mě je to však povinnost, protože nikdo jiný to neudělá a posekat se to musí.
Navíc, za ty roky jsem si asi na ty broky a diabolky už asi zvykl; na vstávání bohužel stále ještě ne. Samozřejmě, občas zásah pěkně nakrkne, ale co jiného mi zbývá? Prásknout s křoviňákem, trucovat pod keřem nebo odejít řídit šalinu? Už si asi nedovedu představit léto bez broků (ty střevní výplody bych pro jistotu odmazal). Možnou cenou útěchy je, že se díky tomu křovinořezu a palbě kolem, rok od roku spousta našich území mění v lepší.
Vilém Jurek, vedoucí úseku Péče o Přírodu Rezekvítku
Fotogalerie:
