Letos tak nějak slavím 14 sezónu na Rezekvítku. Přiznám se, že v poslední době nebývám v terénu s křoviňákem na krku a hráběmi v ruce tolik jako kdysi. Ale pořád se snažím být venku co nejvíce. Odtržený od reality zcela nejsem a dovolím si opět vyjádřit jistý postřeh.
Nechci se nazývat pamětníkem, protože je to klišé a troškou vychloubačnost. Ale pro tentokrát udělám výjimku a říkám: ledasco jsem už tam - venku zažil. Dodnes vzpomínám na rok 2014 na Medláneckých kopcích, kdy jsme v červenci dodělávali Malý kopec a teklo z nás až k nevíře a brigádníci padali únavou před očima.
Je po létě, sandálech a kraťasích
Za tu dobu pamatuju „tradiční“ vývoj léta. Konec května samá voda, červen přihořívá, červenec hoří, srpen samá voda. Prázdniny se lámaly přesně v půlce a v srpnu už to bývala pohodička. Letos byl obvyklý scénář. Najednou se ale z veder ochladilo a pršelo. Říkal jsem všem kolem, že je po létě, sandálech a kraťasích. Už jsem viděl černě, že nesklidíme Komořany nebo Rudické závrty. Dokonce jsem cítil podzim a strašně rychlý konec prázdnin. Možná jsem měl předtuchu globálního ochlazování, jak říká Petr Pokorný v jednom z posledních rozhorů nebo píše Václav Smil v poslední knize.
Co se ale po deštích nestalo, přišla další vlna veder. Teploměrům nestačí stupnice, taví se asfalt, hoří nehořlavé, klimatizace pracují na plné obrátky, stromy zase schnou, trávníky žloutnou. Dostáváme úpaly, úžehy, angíny a rozličné kolapsy. Hlavně ta únava, na kterou nejsme zvyklí. Teď už to není pocit, teď už je to fakt – cosi se změnilo.
Úderem letošního roku nebo léta se přehoupla míra udržitelnosti. Dopady globální změny klimatu zas o něco intenzivněji začnou zasahovat do našich životů. Právě tady se mi chce říct: je na čase konečně změnit pohled na spousty věcí. Pokud už bohužel není pozdě...
Co s rozlitým mlíkem?
Dělat lze cokoliv. Přestat létat, nejíst maso, nemít děti, koupat se jednou týdně, pořídit si elektrokolo? Jsou to kousíčky, z kterých si může každý z nás vybrat. Létání omezuji, jak jen to jde. Maso jím střídmě a jsou dny až týdny, kdy vynechávám. Vodou se snažím šetřit, sprchuji se krátce, žádné Lurdy se nekonají. Elektrokolo nemám, neb ho zatím nepotřebuji; a na elektroauto nemám pro změnu finance.
Zásadní je však uznat, že teď to bude čím dál víc jiné. Nebude platit, že to tak dělal už děda; tím se můžeme leda inspirovat, ale nikoliv to brát nějaké dogma. V běžném životě se tráva bude sekat jednou ročně a k tomu do konce června. Na polích se přestane se orat a zavede se speciální příprava půdy zvaná strip till. Zalesňovat se nebude už jehličnany, prim budou hrát duby včetně šípáků. Všude, kde to jde, budeme šetřit energií.
Musíme přehodnotit dosavadní myšlení. Prostor nebude pro radikální názory z tábora skeptiků a modroplanetářů, ani z tábora přilepovačů se k silnici a hlásných trub, které se čepýří kamerami televizních štábů. Nelze říkat, že, co my tady v Evropě, ale tam v Americe, Africe a Číně, ti by měli něco změnit. Jako Evropané bychom měli jít vzorem.
V neposlední řadě bychom měli vyvíjet tlak na vládu, místní úřady a zastupitelstva, firmy a korporáty.
Nedá se čekat, že dokážeme změnit všechno teď a hned. Adaptace a mitigace (zmírňování následků), ta spásná slova, by se měly uskutečňovat úměrně – době, vývoji, možnostem, financím a jiným faktorům. Dělat bychom něco měli.
Ačkoliv už máme pět minut po dvanácté, vlak ve stanici ještě stojí a má zpoždění. To je dobrá zpráva. Ale vlak se může rozjet každou chvíli a pak už ho nezastavíme.
Nehroutím se, nemám mrákoty z environmentálního žalu. Ale štve mě, že vyjdu ven a mám tričko promočené jak po skoku do bazénu, že v práci moc nestíháme (musíme odpočívat my i křoviňáky), že musíme zalívat stromy jako pominutí. A bude hůř.
Když už nic, tak o tom aspoň mluvím, aby se tohle téma víc řešilo veřejně. Dělejte to taky a pojďme to hnát "výš".
Vilém Jurek, vedoucí úseku Péče o Přírodu Rezekvítku
Fotogalerie:
